Další povídka od Lin-Shia
23. 1. 2010
"Leonardo, mohl bys prosím zajít pro Katsumi?" zeptal se mistr Tříska. "Udělám, co po mně žádáte, sensei," řekl Leonardo a odešel směrem k výtahu. "Kam jdeš?" zastavil ho Michelangelo. "Mistr Tříska mě požádal, abych mu přivedl Katsumi," vysvětloval Leonardo. "Nemohl bys mi pomoct najít ty cereálie, které jsem - omylem -" při těch slovech se spiklenecky ušklíbl. "-shodil do stoky, když jsem se snažil sehnat něco, čím bych je slepil dohromady?" zeptal se Michelangelo? "Cože jsi s nimi udělal?!" ozval se rozčilený hlas. "Průšvih," zakňučel Michelangelo a stáhl se jinam. Leonardo ještě stačil zaslechnout, jak Raphael vrčí a snaží se svého bratra praštit, a pak se už výtah dal do pohybu.
"Nemusíš nikam chodit," ozval se za ním tichý hlas, jen co vystoupil. "Lekáš mě, Katsumi," zašeptal. "Abych řekla pravdu, děsím se sebe samotné," přisvědčila bojovnice a opustila stinný kout. "Nemáš potuchy, proč mě váš mistr dal zavolat?" "No ne, zjistila jsi i to?" zeptal se poněkud pohrdavě Leonardo. "Mám teď ve zvyku cestovat po kanálech, protože jsem našla spoustu podivných věcí," vysvětlovala Katsumi. "Mezi ty nejzajímavější patří zvláštní světlo, které jsem viděla u toho můstku přes propast." "Zvláštní světlo?" opakoval po ní Leonardo. "Mohu se s tím obrátit na Donatella. Ale nyní pojďme, ať váš mistr nečeká," řekla Katsumi a nastoupila do výtahu.
"A chceme být sami," řekl mistr Tříska, když chtěl Leonardo vstoupit do místnosti za nimi. "Jak si přejete, mistře," řekl Leonardo. Jeho tvář byla neproniknutelná. Užuž chtěl přitisknout hlavu na dveře, když se z místnosti ozvalo: "Kdo bude poslouchat, ten je hyena!" O půl hodiny později vyšla Katsumi z místnosti. Nestačila ujít ani pět kroků a už u ní byli všichni čtyři: "O čem jste mluvili?" "Je to důležité?" "Má to něco společného s...?" "Donatello, můžu s tebou mluvit?" zeptala se Katsumi. Ostatních si nevšímala. "Nehraj si na záhadnou, Katsumi," varoval ji Raphael. "Chceme tam být s tebou!" vykřikl Michelangelo. "Nuže, jak myslíte," řekla trochu povzneseně a lhostejně Katsumi.
"Říkáš - zvláštní světlo u mostu?" řekl udiveně Donatello. "A neumírala jsi v tu chvíli?" zeptal se Michelangelo. Vzápětí schytal pořádný pohlavek. "Au! To byla moje hlava!" vyjekl. "Nebo spíš to, co z ní zbylo," řekl chladně Raphael. "Nemůžu vysvětlit, co to je, když se tam nepodíváme," zavrtěl hlavou Donatello. "A proto se tam podíváme," ozval se za nimi hlas mistra Třísky.
"Už jsme blízko," řekl hlasitě Donatello, jelikož se jeho hlas ztrácel ve vlnách stříkající vody, která byla všude kolem jeho vynálezů, které teď svištěly pořádnou rychlostí kupředu. "Zastavte!" vykřikla náhle Katsumi. "Proč?" zeptali se všichni, když se pomalu zastavili. "Něco mi říká, že bychom na to neměli jít tak, že najednou vyletíme zpoza rohu." "Také si to myslím," přisvědčil mistr Tříska. Všichni tedy vystoupili ze svých vodních aut a za chvilku už šlapali po úzkém kamenném chodníčku. "Už to vidím!" vykřikl Leonardo. "Ale... už to není jen světlo, možná že... že je tam nějaká postava!" "Postava?" ujišťoval se Michelangelo. "A není to náhodou ten chlápek z reklamy, který doporučuje pizzu, která je tak pálivá, že se s ní propadnete do pekel - nebo možná do kanálu?" "Zakažte mu televizi asi tak na rok," doporučila tiše Katsumi Raphaelovi.
"Máš pravdu, synu. Vidím tam nějakou postavu," řekl mistr Tříska. "Ale - vidíte ty zářivé značky na zdi?" ukázal Donatello tím směrem. "Víte, co mi to připomíná? Ten teleportér, kterým se dá cestovat do různých dimenzí!" řekl rozčileně Raphael. "Zřejmě je to někdo, kdo se sem právě přemístil," uvažoval Donatello. Náhle se od nich Katsumi oddělila, vrhla se kupředu k té postavě, poklekla a řekla: "Mistře! Co tu děláte?" "Katsumi," oslovil ji nyní už viditelný muž. "Na to bych se měl zeptat já tebe." Náhle střelil očima k Leonardovi a ostatním. Bleskurychle vyrazil kupředu a srazil Michelangela k zemi. Vytáhl svou saie - "Ne, mistře!" ozvalo se za ním. Muž zjistil, že mu Katsumi zarazila jeho zbraň do zdi. "Jsou to mí přátelé!" vykřikla Katsumi. Její mistr se ještě chvíli zlostně díval na Michelangela, který měl před chvílí ostří asi dva centimetry od hrdla. "Pak se omlouvám," řekl a odstoupil.
"Hamato Tříska!" vykřikl náhle. "Mistr Daiki," pozdravil ho mistr Tříska a oba se sobě uklonili. "Vy se znáte?" zavrčel Raphael. "Je to dávný přítel, můj synu," řekl mu jeho mistr. "Neříkal jsem ti, aby ses nikam nevzdalovala?" obrátil se mistr Daiki ke Katsumi. "Omlouvám se, sensei," řekla trochu zahanbeně a trochu vzpurně jeho žákyně. "Ale zvědavost mi nedala. Rozhodla jsem se, že se podívám tam, kam jste mi vždy zakazoval jít, protože mi něco říkalo, že tam nesmím chybět. Viděla jsem totiž dva muže, jak se domlouvali na zničení těchto čtyř stvoření a jejich mistra," ukázala na skupinu. "Proto jsem je varovala." "Pak tě nemám za co trestat, Katsumi." "Děkuji vám, mistře," poděkovala mu Katsumi.
"A nyní se musíme rozloučit," řekl mistr Daiki. "To nemůžete! Ona patří k nám!" hájil Katsumi Raphael. "O tom víš jen to základní," opravil ho mistr Daiki a vzal Katsumi za ruku, ta se mu však vytrhla a ucouvla. "Mistře, mám přání," řekla. "Jaké je to přání?" zeptal se mistr Daiki. "Něco mi říká, že bych tu s nimi měla zůstat - jako bych tam, odkud pocházím, už nepatřila, jako kdybych celý život žila tam, kde žít nemám... dovolte mi zůstat s nimi." Mistr Daiki chvíli přemýšlel. "Nemohu tě teď nechat bez odměny, když jsi udělala správnou věc, Katsumi, ale myslím, že to, o co žádáš, je za to příliš velká cena." "Splníte mi tím mé největší přání, sensei," přesvědčovala ho Katsumi. "Nemohu se dívat na neštěstí ve tvých jasných očích. Nuže, ať se tak stane," řekl mistr Daiki. "Děkuji vám z hloubi srdce," rozjasnila se Katsumi, znovu před něj poklekla a na okamžik zavřela oči. "Budeš mi chybět, ale já na tebe budu vzpomínat," ujistil ji její mistr, vzal křídu, nakreslil znaky na zeď, odrecitoval mantru, vstoupil do brány a zmizel.
"Jsme vám zavázáni, že jste se tak rozhodla," prohlásil mistr Tříska. "Ještěže jsi nezmizela, jinak bych vzteky roztrhal cokoliv, co by bylo po ruce," řekl přátelsky Raphael. "I cereálie?" nadhodil Michelangelo. Raphael náhle zavrčel a vrhl se za ním. "Klídek, brácho! Třeba ti nějaká žába trochu nechala!" ječel za ním Michelangelo, který začal okamžitě prchat do první prázdné chodby, která byla poblíž. "Těším se, že mi budeš o tvém mistrovi vyprávět," řekl Leonardo. "Budu o něm vyprávět všem," usmála se Katsumi a pomalu spolu s Donatellem, Leonardem a mistrem Třískou odcházeli k těm rychlým vynálezům, které je zavezou do jejich krásného domova.
Jakmile však vstoupili vstupními dveřmi do místnosti, Katsumi se zastavila. "Cítím, že tam bude něco nekalého," zašeptala. "Musím žasnout nad vašimi schopnostmi," uklonil se jí mistr Tříska. "Neklaňte se mi, prosím. Myslím, že mé schopnosti přeceňujete," zavrtěla hlavou Katsumi. Vstoupili tedy do místnosti - a náhle se zděsili. Na zdi byl červeně namalován obrovský znak klanu Foot. "Jak se sem dostali?" uvažovala Katsumi. "To si vyčistí!" zavrčel Michelangelo. "A já na té zdi měl svoje plakáty!" "Ledaže..." "Pojďte nahoru!" vykřikl náhle Leonardo. Všichni se natěsnali do výtahu a vyjeli nahoru, kde je čekal pohled na otevřené dveře skladiště. "Mizerové," vrčel Raphael. "Půjdeme za nimi a zakopeme je do červích děr!" "Ne," řekla náhle Katsumi. Raphaela to překvapilo - Katsumi nebyla zrovna mírumilovná. "Odpovíme jim."
"Nezapomeň - minikameru máš pod rukávem, pro všechny případy" ujišťoval ji Donatello. "Já to zvládnu," odpověděla Katsumi. "Pche! Vždycky si užíváš jenom ty!" obrátil se k ní Raphael zády. "A ty bys snad uměl pomalovat celou místnost, aniž by si tě někdo všiml?" opáčila Katsumi se zdviženým obočím. "Zkusím to," trval na svém Raphael. "Když myslíš," pokrčila rameny Katsumi. Vypadalo to však, že něco skrývá. "No dobře, já tu zůstanu!" řekl náhle Raphael. "Dobře děláš - protože se asi nevejdeš do toho jejich černého obleku," zasmála se Katsumi, vyrazila ze dveří a ztratila se ve tmě, která byla tak hustá, že Katsumi se stíny úplně splynula - což bylo to, co od nich mistr Tříska tolik požadoval. "Proč vlastně vždycky jdeme do boje v noci?" nadhodil Michelangelo. Všichni se na něj obrátili. "No jo - já zapomněl," plácl se jejich bratr do čela. "Jak můžeš zapomenout, že nejsi člověk?" zakroutil hlavou Leonardo.
"Můj pane, Foot ninjové vám chtějí podat hlášení," řekla dívka, která klečela před svým mistrem. "Děkuji ti, Karai," zněla odpověď. Dívka vstala a odcházela s ním do jiné místnosti. Jakmile tam však vešli, ohromeně zůstali stát ve dveřích. Desítky Foot ninjů ležely na zemi v bezvědomí a všechny stěny byly pomalovány zvláštním znakem, který se skládal ze želvího krunýře, který měl na sobě dva ostré drápy a byl uzavřen do ohromného kruhu. Znak symbolizoval - na což ještě ani Trhač, ani Karai nepřišli - bystrost (oko), rozhodnost (tvrdý želví krunýř = tvrdohlavost) a rychlost (drápy).
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář