V podstatě se nabízely jen dvě možnosti, vpravo nebo vlevo, jelikož stoka v těchto místech neměla žádné jiné odbočky. Po krátkém rozmýšlení se nakonec vydala doprava. Kráčela pomalu a tiše skrz tunelem, oči měla přitom dokořán. Z tohoto místa určitě nebyla příliš nadšená a nebylo to jen díky zmiňovanému pachu. Ještě nikdy tak zvláštní a opuštěné místo neviděla. Už šla skoro třicet minut, mezitím se ji lehce osušil její promáčen oděv, když náhle spatřila před sebou velké světlo na konci tunelu. 

Přišla ještě o kousek blíž a nastražila uši, jestli neuslyší nějaké zvuky. A skutečně něco zaslechla, bylo to ale neurčité a vzdálené.Už byla téměř deset metrů od té záře. Zpozorovala, že ústí do nějaké velké místnosti. Začala být trošku nervózní, ale nakonec sebrala odvahu a vešla dál. Najednou se ocitla na okraji velké kruhové místnosti, která připomínala tak trochu nějaký velký chrám, všude dokola byli sloupy postavené do kruhu ve dvou patrech, mezi sloupy otvory připomínající vchod do jiných místností a uprostřed protýkala voda, která se vlívala do malého jezírka. Byla tím naprosto překvapená, že si ani nevšimla, že hlasy jsou jasnější a že už skoro slyší každé slovo.

Stála teď na okraji horního patra místnosti a hleděla dolů, když uviděla zvláštní věc. Byly to čtyři podivný tvorové připomínající želvy, kteří mezi sebou zápasily. V duchu si pomyslela, jestli opravdu je na správném místě. Dlouho o tom ale přemýšlet nemusela, protože se náhle ozval ohlas. ,,Někdo tu je kluci, podívejte“. Byla to jedna s těch želv, která nosila na hlavě žlutou pásku. Než stačila Mei něco udělat, druhá z želv okamžitě vyskočila směrem k ní a zablokovala jí cestu k úniku. Měla na sobě tentokráte červenou pásku, ale co Mei trápilo ještě víc, byl její rozohněný výraz, který vypovídal, že se chce prát. ,,Kampak“, ozvala se želva a divně si jí prohlížela. ,,Co tady děláš, sleduješ nás a co jsi vlastně zač?“ Než stačila Mei jakkoli reagovat, ozval se z dálky ještě jeden hlas, ale tentokrát mnohem příjemnější. ,,Až příliš otázek, můj synu“. Načež se otevřeli dveře a do místnosti vstoupila malá chlupatá postava, které se opírala o hůl. Při důkladnějším pohledu zjistila Mei, že se jedná o krysu. ,,Pojď jsem ke mně, dítě.“ ,,Ale pane, ona nás sledovala.“ ,,To je v pořádku Rafaeli, já to vyřídím.“ Rafael opět vztekle zavrčel a sešel zpátky za ostatními želvami. Mezitím Mei odešla s Třískou do jeho místnosti. ,,Proč se tak rozčiluješ brácho?“ Zeptala se želva se žlutou páskou. ,,Máš snad strach, že ho ta holka sní?“ ,,Jak to myslíš, Miki?“ ,,Přeci si si všiml, je to kočka a náš mistr krysa“. Rafael jenom nevěřícně zakroutil hlavou. Další dvě želvy se začali hlasitě smát. Mezitím se Tříska i Mei posadili na koberec. ,,Tak a teď mi řekni kdo si a co tě k nám přivádí?“ Mei se na něj podívala a začala vyprávět. Posílá mě sem Mistr Mao, abych Vám předala dopis, pokud jste Mistr Tříska.“ ,,Ach mistr Majo, můj dávný přítel. Ano jsem to já. Už jsme se dlouho neviděli.“ Mei se lehce usmála a předala Třískovi dopis. Mistr Tříska si ho vzal a začal číst. ,,Ano, brzy se s ním zase uvidím.“ ,,Děkuji ti za tuto zprávu Mei, teď se můžeš vrátit domu.“ ,,Mohu se ještě na něco zeptat, pane?“ ,,Ale samozřejmě mé dítě.“ ,,Kdo jsou ti čtyři stvoření tam venku?“ ,,Jsou to mí synové, Leonardo, Donatelo, Michelangelo a Rafaelo. Mea vstala, vytáhla křídu a nakreslila na zeď místnosti stejné značky, jako to dělala při každém teleportu. Najednou se objevila brána, kterou Mea vešla do svého domova, ještě než zmizela stačila se s mistrem Třískou rozloučit.

Giovanbronghors