V místnosti, ozdobené pouze malou bonsají ve středu, seděla shrbená postava. Trojúhelníkový tvar hlavy, špičatá ouška, šedé hmatové fousky…Výstavní exemplář kocoura. Klapla papírová zástěna.

„Zavolal jste mě, sensei?“optala se po chvíli zdvořilého ticha druhá postava. Miao Mei, oblečená v tmavě zeleném kimonu, které jí ladilo k očím a smetanové srsti setrvávala v uctivém předklonu. Na rozdíl od ostatních žáků Mistra Mro studovala v jeho domě moudrost a ne bojová umění. I když i na ta časem došlo, protože podmínka byla položena jasně: pokud se nezačne učit alespoň obraně, pak ji Mistr nemá co naučit.

„Miao, potřebuji doručit několik dopisů,“

„ Mistře, nebyl by na to vhodný někdo z mladších žáků? Objevila jsem ve vaší knihovně úžasný svitek…“

„ To nebyla prosba. Co svitku se týče, kolik z něj jsi dokázala přečíst?“

„Stydím se to přiznat, ale postupuji velice pomalu. Je to prastaré písmo. Hovoří se tam o cestování mezi dimenzemi, o návštěvě jiných světů,o jakémsi bitevním nexu..“

„Narazila jsi už na mantru, která otevírá bránu do těchto jiných světů?“

„Zatím ne, podařilo se mi vyluštit pouze několik prvních sloupců,“ odpovídala Miao stále z uctivého předklonu.

„Dobře. Běž se připravit jako na dlouhou cestu. Pokud se tě tví přátelé zeptají kam jdeš, pak jim řekni, že tě posílám do kláštera v Tai a dál ani slovo. Jakmile budeš hotova, přijď do Vrbové zahrady. “

„Jak přikazujete sensei.“Miao svoji pozici ještě prohloubila a čekala v ní, dokud neuslyšela klapnutí zástěny, které jí oznamovalo, že je v místnosti sama.

Copak má asi stařík za lubem? Přemýšlela cestou do svého pokoje. Jen v samotě svých myšlenek o něm přemýšlela takto familiárně. I mezi těmi nejbližšími přáteli se o něm vyjadřovala s povinnou úctou. Byl pro ni jako otec, kterého nikdy nepoznala. Když se to tak vezme, tak mi vlastně nahradil rodinu, šklebila se v duchu. Těch pár vzpomínek, které nebyly spojeny s Mistrem Mro, nepatřily mezi ty příjemné. Smrad, špína, bláto, hlad…A bolest. Ať už pocházela odkudkoliv, očividně tam nebyla vítaným hostem. Těch pár střípků, které měla ji ukazovaly, že svému učiteli nejspíš vděčí za život. A i kdyby nevděčila, kromě jeho domu neměla kam jít. Byla vyděděnec, bez rodiny, bez jména. Jen jméno Mistra jí zaručovalo jakous ochranu. Jen jeho jméno a to, že v jeho domě se nehledělo na původ, ale na schopnosti.Byl znám tím, že v klidně odmítl žáka ze vznešené rodiny a přijal studenta z chudinské čtvrti. V jeho domě nalezli odpočinek poutníci chudí i bohatí, zdraví i nemocní. Každému bylo pomoženo, bylo-li to v silách moudrého senseie.

S povzdechem si stáhla domácí šaty. Necestovala ráda, ale přímému rozkazu se neodvážila protivit. Na to měla hluboko v povaze zakořeněnou úctu vůči autoritám a svému mistrovi obzvlášť. Pečlivě je složila na svou spací podložku a vytáhla šaty poutníka. Tradiční sandále nesnášela, nejradši chodila bosa, a na cesty upřednostnila vysoké boty. Bohužel pro cestu do kláštera byly předepsané – proč musí existovat zvyk či předpis téměř na všechno?  - a tak si je připravila. Už léta před tím, než se objevila v Mistrově domě, se dodržovala tradice, že všichni studenti cestují jako chlapci. Pro vlastní bezpečnost. Poutnický oděv sestával z kalhot, rukávů yosi (rukávy, které se natáhly na končetiny a svázaly šnůrkami dohromady) a krátkého kabátku. V chladných obdobích roku se přes oděv nosila kombinace dvou pruhů teplé látky, které se na cestách využívaly jako pokrývky. Jednoduché, praktické. A hlavně pod tím beztvarým kusem svrchního oděvu není poznat, jestli je poutník žena či muž,Další bonus. napadlo ji, když si jej navlékala.

„Smím?“ Objaly ji zezadu černé, hustě osrstěné tlapky. A začaly zručně převazovat svrchní část šatů širokým šátkem.

„Mi…“zapředla Miao láskyplně. „ Kde ses tu vzal?“

„Viděl jsem tě, když jsi přecházela vnitřní dvůr. Kam se chystáš, ouško moje?“ zamňoukal černý kocour a citlivě ji olízl hmatové fousky.

„ Klášter v Tai.“ Zavrněla, zatímco mu vracela něžnost.

„Už zase? Vždyť jsi tam nedávno byla.“

 „Já vím. Ale Mistr Mro se tak rozhodl. Mimochodem, díky za pomoc s šerpou. Musím jít, čeká na mě.“

„Miluju tě, oušinko.“

„I já tebe.“ Zašeptala a odešla.

Na prahu Vrbové zahrady na ní čekaly zbraně. Nesnášela je, ale neměla na výběr. Okovaná poutnická hůl, a krátký meč, který skryla do oblečení.

„Sensei.“Uklonila se učiteli.

„Miao, teď mě prosím dobře poslouchej.“ Začal recitovat mantru. „Pamatuješ si ji?“

„ Nejsem si jistá.“ Začala recitovat část, kterou si zapamatovala. Starý mistr jen zakroutil hlavou. A přednesl ji znovu. A znovu. Dokud ji nebyla schopna odrecitovat bez sebemenší chybičky několikrát za sebou.

„Dobře. Teď mě pozorně sleduj.“ Začal hůlkou kreslit do písku cestičky znaky. Nechal ji chvilku na zapamatování a pak je smazal. „Nakresli je znovu.“

Črtala. Črtala a byla opravována. Mnohokrát.

„Výborně. Jsem spokojen. A nyní,“ podával jí křídu, „nakresli ty symboly sem na zeď a pak odrecituj mantru.“

Opatrně začala psát znaky na zeď a pak ještě pečlivěji recitovala mantru. Ze zavodňovacího kanálku se zvedla voda a vytvořila na zdi obrys brány.

„ To je…“

„Ano, to je cesta do jiného světa. Tady jsou dopisy. Tento předáš ve světě, kam se dostaneš po průchodu touto branou samuraji jménem Tana a tento,“podával jí druhý zapečetěný svitek,“ předáš v dimenzi Třetí Země Mistru Třískovi. Tato mantra je univerzální, stačí pouze pokud budeš při jejím recitování myslet na místo, kam se chceš dostat. A teď už běž.“

„Jistě, Mistře. Budu se snažit vás nezklamat.“

Ty mě? Snad nezklamu já tebe.

Když vypadla z víru mezidimenzionální cesty v prvním světě, myslela si, že je doma. Les, skály…Ne, tady je to cítit jinak než doma. Kudypak asi k Tanovi?

„Buď zdráva, poutnice. Kam cestuješ?“ objevila se za ní vznášející se postava.

Málem jsem vyletěla z kůže,byla její první myšlenka, zatímco silou vůle přinutila zježené chlupy, aby si zase lehly.

 „ Hledám samuraje jménem Tano. Nesu mu zprávu od svého učitele. Nevíš, kudy bych se dostala do nejbližšího města, nebo přímo k němu?“ optala se zdvořile.

„Jistě, že znám, Tano žije ve městě, pod Bitevním nexem. Pojď, dovedu tě k němu. Není to daleko.“

„Jsem vám velice zavázána.“ Sklonila Miao hlavu ve zdvořilé úkloně. Sice jí vrtalo hlavou, co že to ten bitevní nexus vlastně je, ale nechtěla se ptát. Nechtěla svému učiteli udělat ostudu nevědomostí. Po návratu mi to jistě vysvětlí, anebo si to přečtu v jeho knihovně. Poloprůhledná postava se kousek před ní vznášela vpřed velice svižně a Miao měla co dělat, aby mu stačila. Ale běžet ještě nemusím,šklíbila se v duchu.

Pohled na město, které se najednou vynořilo v údolí po přechodu nízkého hřebenu, jí vzal na chvilku dech. Ohraničovali jej dřevěné palisády a jako další linie obrany jej chránil vodní příkop, napájený z vodopádů nad městem.

„Je to úchvatné,“ vydechla, napůl nevědomky.

„Ano, to jistě je. Pojďte prosím dále za mnou.“ Odpověděla průzračná postava stále stejným hlasem.

Následovala ji z mírného svahu a dále do města. Tam se nikdo nepozastavoval nad tím, že se vedle ní vznáší postava, nebo, tím, že mezi nimi kráčí kočka. Ve skutečnosti měla Miao co dělat, aby neztratila z dohledu svého průvodce a zároveň si toho stihla co nejvíce prohlédnout. Ten svět se jí zdál úžasný. Tady se dohadovala lidská žena o ceně rýže s nosorožcem, vedle kráčel králík s dvěma vědry vody.

„Jsme zde, poutnice. Toto je dům samuraie Tana.“upozornila ji vznášející se bytost, zcela netečná k tomu, že jí omylem prošla. Bylo to, jako kdyby ji někdo polil kbelíkem plným ledové vody.

„Děkuji Vám. Jsem vám nesmírně zavázána. Je..“ chtěla pokračovat, ale zjistila, že její průvodce zmizel neznámo kam. Trochu ji to poplašilo, přeci jen nebyla na něco takového zvyklá a vešla do domu. Tam ji přivítala služebná, která jí uvedla do pokoje, který odhadla na pracovnu. Dívka zmizela se slovy, že pán brzy dorazí.

Dovnitř vešel hřmotný kocour s katanou a kratším wakizaši, zastrčenými za širokou šerpu kimona. Miao zcela bezmyšlenkovitě provedla úklonu před pánem domu a čekala v ní, dokud ji nevyzve, aby se posadila.

„To je v pořádku, zelenoočko, můžeš si sednout.“ Zavrčel po chvíli kocour. „Nejsem na pocty a formální chování. Kdo jsi a co tu pohledáváš?“

Miao se pečlivě posadila a urovnala si plášť, než promluvila.

 „Jsem Miao Mei, studentka Mistra Mro. Poslal mě za samuraiem jménem Tano, abych mu předala dopis.“ Odpověděla uctivě, zcela nevědomky pak použila starou čestnou formuli. Vytáhla z pláště pečlivě zabalený dopis a s úklonou mu jej podávala.

„Mládě, už jsem ti jednou řekl, že nemám rád formality.“

„Omlouvám se. Mám zde čekat na odpověď?“

Tano si prohlédl zběžně pečeť a rozlomil ji. Pak se zahloubal do obsahu dopisu a vypadalo to, že svou návštěvnici pustil z hlavy.

„Nemusíš. Vracíš se hned domů?“

„Ne, mám ještě jeden dopis k doručení.“

„Můžu vědět komu?“

„Omlouvám se, ale pokud Vám sensei Mro nesdělil tuto informaci v dopise, pak bych ji asi neměla šířit ani já.“

„No jo, Miao. Jsi puntičkářská, víš to? Jestli potřebuješ otevírat bránu, tak za domem mám zahradu s jezírkem. Sloužící tě tam dovede.“ Zamručel a vstal, čímž dal najevo, že audience skončila.

„Pokud by mě paní následovala,“ objevila se ta samá sloužící, která ji uvedla a odvedla ji dozadu za dům, kde byla opravdu zahrada s jezírkem.

Tak tedy vzhůru do dimenze Třetí Země, napadlo ji, když kreslila křídou značky na ohlazený povrch skalky a pak recitovala mantru. Musím mluvit s Mistrem Třískou, držela v hlavě podle Mistrovy rady myšlenku na příští zastávku.

Kde jsem to, u slitovného Maitrei skončila? Byla první myšlenka, která jí napadla potom, co se vyhrabala ze značně páchnoucí vody na suchou cestu vedoucí okrajem štoly. Tady to smrdí hůř než ve Velkých bažinách při nejteplejším období roku. Naštvaně se oklepala a znechuceně si stáhla plášť, aby se jej pokusila aspoň trochu vyčistit. Výborně, dopis to přežil, oddechla si po důkladné kontrole koženého pouzdra. A hůl je někde v pekle, zavrčela vztekle, když jí došlo, co postrádá. Kudy mám jít teď?