Hluboko v kanálech tekla špinavá voda všemi směry. Plavalo v ní nespočet různých věcí, které lidé odhazovali, například krabice od sladkostí, plechovky se zbytky rajčat nebo drobečky z chleba či hranolků. Byly tu ale i chodby, které byly bez vody a které byly ještě spletitější. Křižovaly se mezi sebou a jedna z nich vedla až ke zvláštním dveřím. Byly uzamčeny přístupovým kódem. Za nimi byly další místnosti, avšak v té největší z nich seděla stará krysa a čtyři stvoření podobná želvám. Všichni měli zavřené oči a hluboce se soustředili.

     "Mí synové, správné používání všech vašich smyslů je jedna z nejtemnějších stránek umění ninjutsu. Když se neustále soustředíte, dokážete vycítit své nepřátele a překážky, aniž byste na ně pohlédli. Zavřete oči, dejte své mysli poznat klid a pak se hluboce soustřeďte, abyste své podvědomí naučili zmapovat si místa před vámi." Jedna z želv náhle otevřela oči a zeptala se: "Tak to je ten šestý smysl, který používá Katsumi?" Náhle ho však tvrdě zasáhla dřevěná hůl a Michelangelo zaječel: "Jau!" "Buď zticha, Michelangelo! Soustřeď se!" pokáral ho mistr Tříska a opět zavřel oči.

     Po chvíli řekl: "Leonardo, přistup blíže a pokus se soustředit svou cestu dopředu, aniž bys narazil na překážky." Leonardo povstal a začal se soustředit ještě silněji. Jako by mu něco říkalo, že před ním něco je... 

    Přehoupl se přes malou zeď z pěti cihel. "Výborně," pochválil ho mistr Tříska. Leonardo si šel zase sednout. "Teď ty, Raphaeli," řekl. Raphael vstal a přemýšlel. Jeho mysl mu ukazovala, že někde před ním jsou dost velké překážky, cítil jejich přítomnost. Ale kde? Udělal jeden krok kupředu - a pak opatrně cosi překročil, ale trochu se toho dotknul nohou. "Princip jsi pochopil, Raphaeli. Dobře," řekl mistr Tříska a Raphael, naplněn vztekem, že Leonardo to dokázal lépe, se opět usadil. Teď mistr Tříska vyvolal Michelangela. Ten se tolik soustředit neuměl, měl hlavu plnou jiných věcí. Začal bezhlavě pobíhat sem a tam a skákat; jednou něco přeskočil, ale při druhém skoku vrazil přímo do zdi. Jakmile ostatní slyšeli tu hromovou ránu, všichni - až na mistra Třísku - se hlasitě rozchechtali. "Rychlost není všechno, můj synu. Sedni si," ukázal mistr Tříska na Michelangela, který se mátožně postavil, mnul si hlavu a usadil se. 

     "Donatello, zkus to ty," řekl a jeho poslední syn se postavil. Také se soustředil, ale zřejmě ne dost silně. Pomalu se blížil k jedné z překážek, pak zaváhal... udělal malý krok dopředu a šlápl do louže. "Snažil ses, Donatello," prohlásil mistr Tříska a jeho syn si šel sednout. "Předvedete nám to, mistře?" zeptal se zvědavě Michelangelo. Mistr Tříska tedy zavřel oči, procházel místnosti a cestou se dotkl jen jedné z překážek. Všichni mu zatleskali. "Je to velice složité se to naučit. Chtěl jsem vás to učit, až budete trochu starší, ale když se objevila slečna Katsumi, přisvědčil jsem, že čím dříve, tím lépe," vysvětloval jim mistr Tříska. "Ještěže se objevila," zachechtal se Raphael. "S tréninkem dnes skončíme," ukončil mistr Tříska rozhovor. "Teď si běžte lehnout."

     Leonardo se převracel na své posteli. Zdál se mu příšerný sen. Viděl, že Michelangelo bojuje ve tmě s Trhačem dvakrát tak větším než obvykle... a nemohl udělat naprosto nic, ani se pohnout, mohl jen přihlížet. Pak Trhač jedinou ranou Michelangela skolil a chystal se ho probodnout... Leonardo vykřikl a pak se objevila Karai. Jen se zlostně usmívala, vytasila obě katany a přispěchala svému pánovi na pomoc. To už Leonardo nevydržel, s výkřikem tak hlasitým, že by to vzbudilo i hluchou mrtvolu, se probudil a spadl z postele.

     "Co se děje?" ječel Raphael, který si už zastrčil své saie zpět, když viděl, že nikde není žádná nepřátelská přesila, a přiběhl ke svému bratrovi. Vzápětí se objevili i Donatello s Michelangelem a mistrem Třískou. "Co se ti stalo, můj synu?" ptal se mistr Tříska a podepřel Leonardovi hlavu, jelikož ten vypadal, že snad za chvíli dostane záchvat. Snažil se uklidnit, ale pořád ještě hlasitě dýchal. Tvář měl bělejší než stěna, která právě byla svědkem ohavné vraždy. "Michelangelo," ukázal na svého bratra. "Musíš... musíš trénovat."

     "Co tím myslíš?" opáčil Michelangelo. "Něco... něco jsem viděl... ve spánku." "Když jsi spal? Pak to byl jen sen!" oddechl si Donatello. "Ne!" přebil ho Leonardo. "Nebyl to sen... vím, že je to pravda!" přesvědčoval ho, dokud se Donatello nezeptal, cože to vlastně viděl. "Viděl jsem Mikeyho, jak bojuje s obrovským Trhačem ve tmě... nedařilo se mu to. Pak ho Trhač skolil, objevila se Karai... a pak jsem se probudil." Michelangelovi poklesla čelist. Užasle na něj zíral. "Mohl by sis najít práci ve věštírně," zašklebil se. "Ne, to může být pravda," zavrtěl hlavou mistr Tříska. "Každopádně se všichni musíte naučit bezvadně ovládat svůj vnitřní zrak ve tmě," ujistil všechny. Spolu s Raphaelem uložil Leonarda zpět na postel. "Odpočívej, můj synu. Až se na to budeš cítit, pak vstávej," doporučil mu tiše a spolu s ostatními odešel. 

     "Soustřeď se, Michelangelo!" řekl už trochu dotčeně mistr Tříska. Michelangelovi se sice už dvakrát podařilo zdolat dvě překážky, ale pak ztratil orientaci. "Snažím se, jenže někdo mi tady neustále dýchá na záda!" řekl pokáraný a zlostně se obrátil na Raphaela. "Dej pokoj!" zavrčel jeho bratr. "Je to velice užitečné umění," poučil ho mistr Tříska. "A jestli se ho chceš naučit, musíš všechno ostatní ignorovat a soustředit se na klid ve svém podvědomí." Michelangelo tedy opět zavřel oči a tentokrát se mu podařilo zdolat všechny překážky, až na jednu. "Dobře," pochválil ho jeho mistr. "Nyní už zbývá jen Donatello." Ten vstal, zavřel oči a začal přecházet po místnosti; dokázal už, stejně jako Raphael, zdolat překážky všechny. "Výborně, mí synové," řekl povzneseně mistr Tříska. "Měli bychom to ohlásit Leonardovi."

     Leonardo se právě chystal vstávat. Protáhl se a vyskočil z postele, když tu se náhle objevili jeho bratři i s mistrem Třískou. "Všichni tví bratři již obstojně zvládají orientaci v temnotě," oznámil mu. Leonarda to utěšilo. "Myslím, že se jim to bude v brzké době hodit," řekl a pak dodal: "Mohl bych si to zkusit ještě jednou, sensei?" "Jistěže," usmál se mistr Tříska a odešel s ním do místnosti zahalené tmou.

     "Můj pane, všichni jsou připraveni," oznámila Karai svému pánovi. Nebylo ho moc vidět, tlumené světlo z loučí totiž zlověstně plálo a osvětlovalo jen malou část Oroku-Sakiho. "Výborně," řekl spokojeně Trhač. "Chci konečně vědět, jak se želvy dokázaly vypořádat s tak silnými nepřáteli, jako byli Stockmanovi roboti a s místností plnou Foot-ninjů. Nyní už sháním jen někoho, kdo umí trefit z velké vzdálenosti jednu z těch želv... a ty se mi zamlouváš, Karai." Karai náhle zbystřila. "Ale mistře, dala jsem slib, že jim neublížím! Copak nám čest dovoluje porušit tak závažnou přísahu?" "Uvědom si, že čest nám také říká, že musíme následovat svého mistra," řekl poněkud podrážděně Trhač a dodal: "Připrav se. Dostal jsem zprávu, že jedna z želv se právě objevila."

     Michelangelo se rozhodl, že si své umění vyzkouší, i přes varování, které mu dal mistr Tříska, že by mu stačilo, kdyby netrénoval tak otevřeně. Chtěl také uspojit Leonarda, chtěl mu naznačit, že se o něj strachovat nemusí. Jakmile však doskočil na jednu střechu, zarazil se. Tohle místo vypadalo sice stejně jako všechny ostatní střechy, bylo tu ale něco, co se mu vůbec nelíbilo. Obezřetně se rozhlížel kolem sebe. Bylo to snad to tajemné umění vlastní mysli, nebo to byl šestý smysl? Ať to však už bylo co to bylo, mělo to pravdu, neboť Michelangelo se tomu pocitu poddal a náhle měl šílené pokušení před něčím uskočit. Rozhodl se na poslední chvíli, protože v místě, kde před vteřinou stál, se náhle objevil nějaký ostrý hrot. Teď už byl Michelangelo úplně zmatený, ale na to neměl dost času, protože se náhle ohlédl - a spatřil deset mužů s děsivě vyhlížejícími zbraněmi, zahalených do červených plášťů a s poněkud legračními klobouky. "Vybrali jste si špatnou chvíli, začíná večírek!" řekl posměšně Michelangelo a vrhl se na ně.

     Bránil se rychle a statečně, ovšem deset na jednoho byla dost velká přesila. Jeden z trojzubců se zabodl za jeho nohu a zůstal tam ležet. Jelikož měl trochu nadzvednuté ostří, jakmile na něj Michelangelo šlápl, násada se zezadu vymrštila a praštila ho do hlavy. "Příště si vem na tohle hrábě!" rozkřikl se a odrazil nepřítele, kterému trojzubec patřil. Okamžiku, kdy se ale začal dost unavovat, musela Karai, schovaná za jinou střechou, využít. S bolestivým pocitem lítosti si dala další šipku do foukačky, zamířila a vystřelila.

      Jakmile se Michelangelo probudil, bylo mu úplně jasné, co se stalo. To bych rád věděl, kdo foukl tu šipku, říkal si. Také se nemohl pohnout a všude byla naprostá tma. Dívej se na to z té lepší stránky, myslel si. Alespoň teď můžu využít toho vidění ve tmě... náhle se však otevřely dveře a zase se zavřely. Michelangelo stačil ve světle zahlédnout záblesky dvou katanů. Pak se ozval rozčilený hlas: "Proč jsi tam jenom chodil? Nemusela jsem tě pak muset trefit!" "Karai!" zavrčel vztekle Michelangelo. "Neříkala jsi náhodou něco o nějakém slibu?" "Omlouvám se," řekla Karai zahanbeně. "Ale musím poslechnout svého mistra." "Neříkej, že jsi zase přeskočila k té plechovce?" zeptal se výsměšně Michelangelo. "Jak se vám podařilo porazit vaše poslední nepřátele?" vyzvídala Karai. "Nechceš si pozvat toho svého doktůrka a namontovat nám do pizzy mikrokameru?" zasmál se Michelangelo. "Jestli neodpovíš, pak jsem nucena..." začala Karai. Nedomluvila. Místo toho někdo vrazil do místnosti a podrážděně řekl: "Dělej! Než přijdou ostatní." Michelangelo úplně ve tmě viděl, jak Karai zvedá jeden svůj meč, i když byla tma. "Já... já nemohu, mistře," řekla Karai, upustila svou zbraň a zřejmě odešla do rohu. "Pak to udělám já - a s nějvětší radostí!" zvolal triumfálně Trhač a rozmáchl se. "Ne!" vykřikla Karai a snažila se ho zastavit, Trhač ji však odmrštil do rohu. Michelangelo napjal všechny smysly a na poslední chvíli sebou škubnul, takže Trhačovy nože na jeho ruce přeřízly akorát pouta. Vytáhl své milované zbraně a vrhl se na největšího nepřítele.

     Trhače zjevně překvapilo, jak může želva ovládat zrak ve tmě, jelikož on se rozháněl na všechny strany a schytal už pár pěkných ran. "Rozsviť světla!" křikl na Karai. "Nemůžu - nejde to," zakňučela. "No to si piš, že to nejde!" ozval se náhle Raphael, který náhle odněkud skočil a srazil Karai na zem. Vzápětí se objevili všichni ostatní a vrhli se na Trhače; Karai převzal Leonardo a Raphael se připojil k Michelangelovi. "Nedovolím, abys ublížil mému synovi!" řekl rozzlobeně mistr Tříska, který statečně bojoval s Trhačem. Všichni náhle jako by ve tmě ožili; stačilo si jen představovat Trhačovy pohyby a už mohli uhýbat. "Ty hlupáku! Nikdy se odsud živí nedostanete!" ječel Trhač, bylo mu to však málo platné. Raphaelovi a Donatellovi se podařilo dát mu takovou ránu, že se odpotácel až k širokému oknu. Teď měli šanci! I Leonardo opustil Karai a připojil se k ostatním, kteří se pořádně rozmáchli a mohutným znásobeným kopem ho shodili dolů. "Ať se zase zkusí vrátit!" zavrčel Raphael. 

     "Ještě je tu ta tvoje kamarádka, Leo," zavrčel a ukázal někam do rohu, kde doposud stála Karai. Nebojovala, jen se dívala. Zřejmě byla překvapena náhlým pádem jejího mistra. "Neviděl bych, že by se snažila pomáhat Trhačovi," uvažoval Michelangelo. "Ale ani nám," přebil ho Raphael. "Nemohla jsem," řekla Karai. "To chápu," ozval se mistr Tříska. "Čest nás zavazuje neublížit svému mistrovi... i když někdy je to nezbytné." "Nemohu tu zůstat," řekla Karai. "Běž," prohlásil Leonardo. "Nikdo tě tu už nedrží," ujistil ji Michelangelo. "Jen mi řekněte... co znamená ten symbol na zdi?" zeptala se zvědavě Karai. "Myslíte, že je bezpečné jí to říct?" zeptal se Raphael mistra Třísky. "Přísahejte, že to nikomu nepovíte," řekl mistr Tříska. "Přísahám," odpověděla Karai. "Rychlost, bystrost a rozhodnost," vysvětlil Leonardo. "Typické znaky pro naši kamarádku." "Děkuji," odpověděla Karai a odešla bočními dveřmi někam pryč. 

      "Já říkal, že ti to bude užitečné," usmál se Leonardo. "Dobře, že jsem se to naučil," přisvědčil Michelangelo. "Nám všem přálo štěstí, když jsme použili naše smysly ve tmě," shrnul to mistr Tříska. "Proč nešlo rozsvítit světlo?" vyzvídal Michelangelo. "Trochu jsem zpřeházel dráty," ušklíbl se Donatello. "Když ses dost dlouho nevracel, šli jsme tě hledat... a pak jsme najednou uviděli Karai." "Takže jste ji sledovali?" "Správně - to ti to ale dneska myslí," řekl ironicky Raphael. "Co tím myslíš?" zeptal se rozhořčeně Michelangelo a oba se na sebe vrhli jako dva tygři. "I když myslím, že lepší je být v klidu, někdy musíme své pocity dát najevo jinak," usmíval se mistr Tříska. Leonardo vyhlédl z okna. Měl pocit, že v dálce v té temnotě vidí dvě oči, jak na něho soucitně hledí, a postavu, která prchá pryč.